Děti se v provozu učí pohybovat mnohem dřív, než samy vyjedou na kole. Poprvé pravidla vnímají cestou do školky, při chůzi po chodníku, na přechodu, na koloběžce nebo obyčejné procházce městem.
V létě takových situací přibývá. Děti tráví víc času venku, jezdí na kolech a odrážedlech, chodí s rodiči na výlety nebo se pohybují kolem silnic, parkovišť a cyklostezek. Právě tehdy dává smysl jim pravidla ukazovat přirozeně, v běžných situacích.
Nejdřív chodník, potom silnice
Malé děti si pravidla nejlépe spojují s konkrétní situací. Proto je dobré mluvit s nimi přímo venku. Kde se chodí po chodníku. Proč se u silnice neutíká. Proč se zastavujeme před přechodem. Proč se držíme dál od kraje vozovky. Proč si nedobíháme pro míč, který spadl do silnice. Pro dospělého jsou to samozřejmosti. Pro dítě ale ne. Často ještě nedokáže dobře odhadnout rychlost auta, vzdálenost ani to, odkud může přijít nebezpečí.
Přecházení je potřeba trénovat pořád dokola
Přechod pro chodce neznamená, že dítě může automaticky vejít do silnice. I tam se musí zastavit, rozhlédnout, sledovat auta a nevcházet do silnice jen proto, že jde někdo před ním.
U menších dětí pomáhá komentovat situaci nahlas. Krátce a jednoduše: „Teď stojíme. Rozhlédneme se. Počkáme, až auto zastaví.“ Dítě si tak pravidla spojuje s konkrétním pohybem a lépe si je zapamatuje.
Na kole i koloběžce musí dítě vědět, kde zastavit
To, že dítě zvládne jet na kole, koloběžce nebo odrážedle, ještě neznamená, že se umí bezpečně pohybovat v provozu. Kromě rovnováhy se musí naučit brzdit, zpomalit, sledovat okolí a zastavit tam, kde je potřeba. U menších dětí je nejlepší začínat mimo provoz. Na hřišti, zahradě nebo bezpečné ploše si mohou v klidu vyzkoušet zatáčení, zastavování i jednoduché reakce.
Samozřejmostí by měla být helma a jasně domluvená pravidla. Dítě má vědět, kde může jet samo, kde musí počkat a kdy se má držet blízko dospělého.
Pravidla se děti nejlépe učí hrou
Dopravní nauka nepatří jen domů. Děti se s ní setkávají také ve školkách a školách, kde si mohou pravidla vyzkoušet v bezpečném prostředí. Právě hra pomáhá tomu, aby si dítě lépe zapamatovalo, co znamená přechod, semafor, značka, chodník nebo vozovka.
„Dopravní výchova ve školce nemusí vypadat jako výklad pravidel. Děti se nejvíc učí ve chvíli, kdy si situaci samy vyzkouší. Proto do školek a škol dodáváme například dopravní značky, semafory nebo další pomůcky, se kterými si mohou vytvořit jednoduché dopravní hřiště ve třídě, tělocvičně nebo na zahradě,“ říká Martin Kraus ze společnosti Makra Didakta.
Děti si tak mohou zahrát na chodce, cyklisty, řidiče nebo policistu. Učí se zastavit, počkat, reagovat na značku, sledovat ostatní a dodržet domluvená pravidla. Ne proto, že jim je někdo odříkal, ale protože je samy zažily.
Dopravní nauka začíná v běžném životě
S dopravní výchovou není potřeba čekat, až dítě půjde samo do školy nebo začne jezdit na kole po silnici. Základy se učí mnohem dřív. Cestou do školky, na procházce, na přechodu nebo na chodníku před domem.
Když s dětmi o těchto situacích mluvíme jednoduše a opakovaně, lépe jim rozumí. A když si je mohou vyzkoušet i hrou, snáz si zapamatují, jak se v provozu chovat.